Dnes jsem se probudila s hroznou náladou a ještě horšími vlasy. Když jsem přemýšlela, jak se za půl hodiny začít podobat té holce, na kterou jsou mí blízcí a kolegové zvyklí, nebyla jsem daleko od toho, abych vzala nůžky a našla konečné řešení této otázky. Naštěstí už ale zemský povrch zdobím nějaký ten pátek a za tu dobu jsem nasbírala sdostatek zkušeností, které mi zabránily to otřesné křoví zkrotit ve "vkusnou" ofinku a vlasy jsem si radši umyla a vyfénovala na úkor líčení.
A protože mi před očima proběhla všechna ta zvěrstva, která jsem na sobě hlavně v pubertě napáchala, rozhodla jsem se o ně podělit. Třeba někomu zlepším život alespoň tím, že pobavím. Nedělám si iluze, že někomu zabráním něco podobného spáchat na sobě. To si musí asi každý zažít sám. Tak jedem!
Ve 13 letech jsem se nechala omylem ostříhat na Jágra. Chtěla jsem po kadeřnici prostříhat a sestříhat, protože Rejčl v Přátelích to přece tak krásně slušelo. A jelikož jsem si bůhvíproč myslela, že mám vysoké čelo, nechala jsem si k tomu ještě přidělat ofinku, kterou mi kadeřnice zastřihla doprostřed čela. Nakonec mi to celé vyfénovala do obrovské kulaté helmy. Domů jsem šla bočními ulicemi a když jsem se pak viděla v zrcadle, neudržela jsem slzy.
Ve čtrnácti jsem nosila oranžový makeup v tlusté nesouměrné vrstvě po celém obličeji. Myslela jsem si totiž, že jinak to své hrozivé akné neschovám a budu prostě hnusná! Jednalo se o max. tři pupínky na čele, nikdy jsem na akné vlastně ani netrpěla. Snad nemusím dodávat, že to ty beďary naopak ještě víc vytáhlo, měla jsem to napatlané v obočí a po obličeji mi to dělalo strašné mapy, protože kvalitka od paní v zástěře z pultového prodeje v panelákové prodejně, žejo. Vyrůstat v 90. letech na malém městě bylo v mnoha ohledech stigmatizující. :)
V patnácti jsem se rozhodla protenčit si obočí, které mi normálně roste v hezkém tvaru. Ale jelikož bylo in vyrvat si půlku obočí, neboť ve Vlastě psali, že to "krásně otevře oko",
skončila jsem s každým obočím jiným a vypadala jsem jako v permanentním údivu. Naštěstí mi to zase dorostlo zpátky. Ne všichni měli to štěstí a s vyrvaným obočím chodí dodnes. :)
V sedmnácti jsem se rozhodla, že se opálím. I když jsem přirozeně bledá a můj fototyp je někde mezi 3. a 4., rozhodla jsem se, že budu prostě krásná a snědá. Každý den jsem v létě ležela na ručníku na panelákovém balkóně, kde na mě pochopitelně všichni viděli a pekla jsem se jako sardinka. Několikrát jsem se brutálně spálila a oloupala a pak jsem skutečně asi týden měla nádech do olivovo-okrova. Ble.
Zhruba v sedmnácti jsem si taky začala připadat děsně tlustá. Vážila jsem 58 kg na 175 cm a nejezením se mi povedlo dopracovat se až na 49 kg, kdy jsem začínala připomínat kostru. Naštěstí jsem se na sebe dokázala podívat s odstupem a spravilo se to víceméně samo. Smutné na tom ale bylo a je, že jsem díky své tehdejší postavě měla spousty obdivovatelů a i teď, když ukazuju fotky z tohoto období, sklízejí stran mužského publika komplimenty a obdivné mručení. Přitom jsem byla nemocná a měla 15 kg podváhu.
Od čtrnácti do sedmnácti jsem si barvila vlasy barvami z drogerie a neviděla, jak mi to nesluší. Měla jsem na hlavě snad všechny barvy, které se pro bledule mého typu nehodí - oranžovou, červenou, mahagonovou, fialovou, černou, hnus prostě. A taky jsem si nebyla schopná barvu pořádně nanést, takže jsem měla třeba vzadu nedobarvené prameny. A nerovnoměrně se to vymývalo a chytalo to jinak na odrosty...
Zhruba v téže době jsem si taky myslela, že mi sluší vlasy zvlněné levnými papilotami... Vypadalo to ježatě, nesouměrně, prostě tak nějak, jak to mají čarodějnice v pohádkách.
To je naštěstí, doufám, všechno. Jen děkuju všem božstvům, že jsem si nikdy nenechala udělat umělé nehty, naplést vlasy a nebyla jsem na solárku, nástřiku, či na voskové depilaci.
Je docela možné, že některé ze mnou jmenovaných úkonů jsou dobově podmíněné a že se za 10 let budu hrozit své současné podoby, ale doufám, že ne. :)
Co jste se sebou provedli vy tak hrozivého, že si dodnes ťukáte na čelo? :)
